JEŠTĚ OBLAKA.

Jest jeden požitek vybraný, čistý a jemný,

však vězeň v žaláři i tulák loudavý

se může jeho lahodou stejně tak spít

jak caesar sedící na trůně v mdlobě a nudě:

tam v bílé mraky zřít, v to chmýří hebounké

jak kotouče vrcholí v sny báječných staveb

a jak se láme, trhá, tiše se boří

a jako touha zahlaholivší písní

se rozplyne zase v nebeských luzích...!

Tak chtěl bych též všechna pohnutí svoje,

vzlet vášní vzbuzených i myšlének květy

utvářet v měnivé hráně, v krystalů růže je semknout,

jichž stěny nejmenší odráží plameny kosmu,

výkřiky drsné v nich s líbezným ševelem protkat

a jako v jediném výdechu bělavé páry

se vší tou marnou a krásnou života slávou

tak tiše a snivě se rozplynout v modru...!