Ještě Shakespeare.

Z těch největší, jež osud šťastný zrodil,

jimž v péro diktovala vůle vyšší,

tys nesmrtnosti vypil celou číši,

že málo zbylo příštím věkům v podíl.

A světu když jsi klidně v pospas hodil

své duše hudbu, kterou ráje dýší,

šel’s v zapomnění sám a v pusté tíši

mřel’s ty, jenž davy za sebou jsi vodil.

To přece vrchol moudrosti a síly,

na srdce lidstva položiti ucho,

jak Jakub s andělem s ním v zápas jíti.

Vše vyslovit, čím plá, vře a se mýlí,

a spěchat, když vše k písni věštce hlucho,

jak druhdy caesar v poušť svých zahrad mříti.