JEŠTĚ SVÉ HVĚZDĚ.

Ó, hvězdo má,

záštito mého žití,

svůj roztoužený zpěv vždy k tobě vznáším zas;

tvůj jas mi plá

a do snů věčně svítí,

ať vírný žití slap vře syče jako plaz

a sebe divočej se pode mnou v tmy řítí:

vírů jek slaď,

svých paprsků zlať

dál v bolnou skráň mi klad’!

Když trpět jen

bylo mi usouzeno,

já nepříznivý los chci klidně žitím nést;

vždy haně v plen

když padnout má mé jméno

za snahy nejčistší, za ideálů zvěst,

za pravdu, krásy sen a dobra těžké věno:

ústrk se zhusť,

v bouř žití mé vúsť,

jen ty mne neopusť!

Svých trestů tíž

snášet chci bez reptání,

i z domnělých jen vin vždyť ve svém nitru dost

jsem trpěl již,

se muče za pokání

a krutě poutaje svých smyslů háravost.

Já poznal prázdnotu, již rozkoš obeclání,

požitků svod;

a výčitek hlod

se hluboko mi vbod.

Přec jsem však hrd

jiným se vyzpovídat

než tobě, hvězdo má, již v duše tmu zřím plát;

tvůj soud buď tvrd,

chtěj si mne na smrt vydat,

ty k tomu právo máš, neb ty jen můžeš znát

i všecky příčiny. Je snadno hanu kydat

srdce ne v dno,

však probádat, zlo

v něm svážit za dobro.

Ó, hvězdo má,

Nadšením mému mládí

a Láskou jinošství jsi byla v bludných snech,

vždy vědomá,

co žití svádí, ladí,

i mhou vždy shlížejíc se jeho ve vírech;

ty sladkým otcovstvím jsi spiala proud, jenž pádí:

odpouštět dej,

v dnů soumračný děj

se dál vždy Pravdou, Dobrem, Poesií stkvěj!