JEŠTĚ TATRY.

Zde na hranici severu a jihu

odvážně zdvihají svou hroznou tíhu

do smělých výšek, prázdných do prostorů.

Zde pochmurně a hrozivě a plní vzdoru

jak přízrak čnějí v nekonečno na obzoru,

kamenní obři, Atlantové němí,

strážcové dějin slovanských a zemí,

jimž vteřinou jsou hrůzy plná staletí.

Šli vzpurně v jejich stínu hrdí smělci

i snílkové i vojevůdci velcí,

i plemena a rassy, velké doby,

dnes za vítězstvím, zítra do poroby.

A všichni skáceli se v němé hroby,

na retech smích a pláč a prokletí.

Bez lásky, zloby, bez pohnutí, němě

nad nimi zdvihali a zdvíhají své témě

ti zamračení syni smavé země,

giganti hrozní bohy v kámen zakletí.

Ó, němá hmoto do snů pohřížená –!

Ó, věčná touho země hmotou zatížená –!

Titánů sáhajících drze na oblohu

bezmocná, na kříž stesků vbitá těla –!

Jak v dómu před vaší se kořím velebou.

Ssutiny obřích hradů hrůzně krásné,

v jichž komnatách rozpadlých slunce jasné

pokorně v prolité své krvi hasne! –

Divoká básni živlů zkamenělá –!

Jak po svém ubitém, přec živém bohu

vždy budu s touhou ohlížet se za tebou.