JEŠTĚ V BOJ!

Jak srdce plesá, ač se dlouho chvělo

vstříc losů váhání!

Však vlast, i vítězná, své jasné čelo

v dum přímrak nadklání.

Vždyť za ten velký její triumf není

dost ještě obětí,

než synů jejích plné vykoupení

krev nová zpečetí!

Ó, svobodo! Tam ještě na Slovači

kus ráje podupán,

tam na krev dosud rve tě netvor dračí,

Hun zvrhlý, lidu pán!

Ztad planou Tatry krvavými hroty

k nám výzvou na západ...

ne! bratrů nenechají bratří roty

tam vlkům rozsápat.

Tam rozbouří se v boj až do vítězství

lví mláď, ta železná;

tam Husitů jde plémě, o něm zvěst ví,

jak slavně bít se zná! –

Však blíže v drahé vlastní zemi naší

v hor českých podnoží

v boj stará příšera se znovu plaší

a zrada brloží.

Tam od koruny země lámat hroty

chce nenávistný chtíč,

chce drze oloupit ji o klenoty

i o schrán jejich klíč!

Tam braňme zběsilému zaslepenci,

tam zkroťme jeho vzdor!

Ta krásná zem je naše v zlatém věnci

svých ozářených hor!

Ten panenský hor vínek urvat s čela

jí nikdy nedáme;

toť věčný kruh, v němž naše vlast je celá,

a nic ho nezláme.

Jak junák milenku, brat sestru svoji

by chránil, věrně haj

tak Čech i Slovák v mužném, družném boji

svůj sladký rodný kraj!