JEŠTĚ V DUCHU VIDÍM...

Ještě v duchu vidím školo Vinořská tě po letech

tam v návsi naproti bílému dvoru,

kol něhož samé aleje a aleje podle všech cest,

jež zakvetávaly v máji nad námi tak krásně...

To školní zřím stavení bílé se zahradou

višně kde kvetly starému řídícímu a jabloně,

jejichž větve nám až skoro do oken rostly,

kde jsme sedávali, moudrost světa slýchávali

a řídící starý s rákoskou v rukávě dle svého zvyku

do uličky mezi lavicemi chodil, mezi nás...

Už je to dávno, dávno a dávný čas,

kolikrát zpíval už v tom našem háji kukačky hlas

a řídící starý ten, co žaltáře nad marami zpívával,

jiného zpívati musil nechat zas –

když ten zazpíval v rakvi nad ním...!

A já to všecko tak jako vryto v paměti mám

a já si vzpomínám, dobře vzpomínám

na všecky malé kamarády se mnou z jedné řady

i na všecky kamarádky

té dětské ze pohádky,

jež sedávaly v jedné s námi hochy síni –

co, teď už, přestává – není nyní...

A vzpomínám na tu jednu tvář bleďoučkou,

na tu jednu školačku z jedné vsi hezoučkou,

ta, co byla jak andílek vždycky,

sluníčko když májové svitlo v lavice

a ji ozářilo po rusé hlavičce,

že vypadala tak celá jak májový květ...

Kolik jar přešlo, kolikrát znovu kukačka kukala,

ale mne stále zpět vzpomínka ta volala,

ale ja zapomenout nedoved a nedoved,

pořád ji vidím v bílých šatečkách běloučkou,

jak byla v máji nejkrásnější, tak hezoučkou

pan vikarius starý zkoušel když

na májové zkoušce.

Vzpomínám, spolu jsme z jedné čítanky čítali,

spolu se do očí si, děti, dívali

a ona tak nesměle a nesměle

a já, nevím proč, měl srdce rozchvělé,

já hoch, jenž z listů čet’ teprv čítanky...

A mně tak divně bylo, když se její mne dotknul vlas,

když její jsem cítil dech a slyšel tichý hlas,

v němž nesměle tak jen povídávala vždy cosi...

A vy malé oči, modré jako květy čekanky,

stale vás vidím a vzpomínám,

i vás, vy rusé malé vlasů copánky,

z té hlavičky, jež volně tak splývaly,

z níž ty anděla oči se dívaly...

Mé srdce, ten zjev už sotva ztratíme,

jak ten hlas stále zní v duši mé –

ten hlas dětinský, ryzí:

„Pojď Jene, pojď Jeníčku! – –“

Mé srdce, je ale bolesť v tom,

že se sotva už vrátíme – a nevrátíme –

aniž to kdy oželíme, oželíme –

ten hlas, že jen v duši zní, – ne skutečně...

Pořád tu školačku vidím, tu školačku,

vzpomínám, jak krásně hrála „Heličku“

v té řídícího rozkvetlé zahrádce

pod kvetoucími višněmi a jabloněmi,

s nichž květy padaly jí na rusou hlavičku...

Leta šla, let řada šla –

ta mladosť první odešla,

a chasa ze starého řídícího školy

všecka se rozešla už, a rozešla –

a má školačka někde zbyla v dědinách těch

a já jsem tu sám a sám v městských zdech...

Má školačka někde šťastnější, šťastnější,

ale já sám a mně pán bůh ví kdo zkonejší

duši mou, duši mou...

Má spolužačka tam zůstala, zůstala,

kukačka kuká kde a modráčci kde lítají – –

a sám pán bůh ví, komu se dostala

a čí že ji ústa teď líbají, líbají...

A kdo ví, zda z bílého těla už nevyrašil květ,

tak jako na štěpích raší v máji –

šeřík kdy vonět počíná

a s večery slavíci pevně se rozezpivají...

Ztratila mi se už, a ztratila

a nepřijde čas, že by se vrátila

a šťastná tam ona snad kdesi na vsi

samotný já ve smutných města zdech

na tu starou školu mám plno vzpomění těch...

Ó srdce mé co zvedáš se, o nech jich, o nech,

bolesť je v tom, tichá bolesť v tom,

že to krásné, sladké, ta pohádka,

že se ztratila, že se dozdála,

že čas ji dopovídal smutně pro mne...

A smutně myslím na starou školu po letech,

tu ve stinných šerých města zdech,

tam na tu školu v návsi proti bílému dvoru,

kol něhož samé aleje, aleje podle všech cest,

již zakvětávaly v máji nad námi tak krásně...

A vzpomínám a bolestnou touhu mám

a vzpomínám a marně vzpomínám,

už mi s mnohým bylo mi se žehnati –

a já vím, jak bych toužil líbati –

že tu děvenku už nezlíbám, nezlíbám...

Daleko jsem já tu sám –

a daleko, je mně ona tam –

a sám Pán Bůh ví – už čí...

A o sobě nevíme, aniž se dovíme,

– a my už ach se nesejdeme, nesejdeme nikdy...