Jestřábi.

Nade dvorem jestřábů dvé krouží,

kruh ten zvolna níží se a ouží;

kohout slípkám výstrahu dal křikem,

družky v kůlně ukryly se mžikem;

kvočna nebezpečím rozčilená,

volá kuřata svá rozptýlená.

Kuřata se sběhla do chumáče,

kvočna kvílí, chvěje se a pláče.

Žasnete a slyšte, nastává

volapykem ptačím rozprava.

Jestřáb s družkou vznáší se a praví

„Kvočno, pomni na to naše zdraví!

Prolétáme nadpozemské zvůry,

jichžto neznáte vy, sprosté kury.

Vlastí jsou nám hvozdy, šedé skály,

zpytujeme divy v blízku, v dáli,

osvícení zázračnými zjevy

osvítit chcem lidstvo svými zpěvy (!).

To však není pro vás, nízké tvory,

a přec chcete činiti nám vzdory;

svrchovaných práv nám upíráte,

potřebné nám půdy ubíráte.

Vy jen po dvorku se plazíte,

zadinou se nuzně živíte;

neschopny jste vysokého vzletu –

jaký užitek z vás kyne světu?

Na vydatné přišli k vám jsme lovy,

by se rozproudil náš život nový.

Kvočno, slyš, a dej nám kuřátka,

neprospěšná, chabá zvířátka;

popřej nám jich křehoučkého masa,

zvíš pak, jaká povstane z nás chasa.

Nechať rod tvůj rychle vyhyne,

jen když náš rod činnost rozvine!“

Kvočna strachem pořád hůř se chvěla;

miláčky své zachrániti chtěla;

kuřata pak k sobě přilnula,

v chumáči se ani nehnula.

Kohout také nebyl beze bázně,

v koutě skryt však odporoval rázně:

„Rod náš skromný, užitečný, chudý,

smělcům vám že odebírá půdy?

Uplynulo, tuším, třicet let,

kdy již pánem zde byl otcův děd;

vyprávěl též můj děd mému otci

o zděděné naší pravomoci;

já pak sám vám nepochybně svědčím,

že se náš rod chlubí právem větším –

nežli vy, jimžto teprv po dvé roků

závist vidím v dravém vašem oku.

Jest to věru drobeček jen malý,

co jste do té chvíle vykonali;

leč, že každý, rád-li k vám se blíží,

odpuzen byv soustrastně k vám vzhlíží.

Nevíte, že každá slepička

lidem dává živná vajíčka?

Kuřátko-li zlobou vaší zhyne,

hlad ne vám, však lidu jistě kyne.

Vám-li k vůli mladí kohouti

dobrovolně mají zhynouti?

Navraťte se do svých vyšších zvůrů

neděste však nižádnou mou kuru!“

Na kokše však dravci málo dbali,

už se na dvůr sestoupiti jali;

statné sestry nebezpečí zřely

přikvapily, ač se lekem chvěly;

a hned kuřátek dav veškerý

posbíraly chutě v zástěry,

a je zachránily spolu s kvočnou

před tou dravců zlobou přeúskočnou.

Jestřábové smutně s hladem svým

odletěli k bytům skalnatým;

budou konat úkol na se vzatý

na vlastní, ne kuřat na útraty.

Nevědí, že byli chudáci,

je když hubit chtěli luňáci.

Nevolte již zobáky si brousit,

a ty mladé něžné kury rdousit;

vězte, že lid vysoko si cení

kohoutků svých milých kuropění!