Jesuita.

Onemocněl náhle a v své cele

leží jesuita, na smrt bled;

zimou na celém se chvěje těle,

víčka přimklá, mrtvec na pohled.

Novic, jenž ho hlídá, k loži spěje,

nesa ohnivého vína mok:

„To zde, mistře, krev ti rozehřeje,

a v čilejší vzprudí var a tok!“

A mnich plnou číš té šumné šťávy

do poslední vypil krůpěje;

zimnice však na něm dále tráví,

oheň vína krev mu nezhřeje.

„Přilož! Přilož!“ k novicovi sténá;

„tělo mé jak led je studeno.“

A už v jícen krbu do plamena

za polenem letí poleno.

A zas marně; mráz mu kosti zrývá,

a jak upír střebe tuk a krev,

ve slova že rouhavá a divá

nemocného rozechvěl se hněv:

„Tak se Bůh můj k svému sluze chová,

že jej tresce jako pekla hřích?!

A jsem tovaryšstva Ježíšova

horlivějším členův ostatních.

Ve tmách bludu rozžehnal jsem svíce

spásonosných Krista učení;

kacířských jsem spisů na tisíce

vlastní rukou zničil v plameni.

K vyhlazení jedovatých plodů

v ruce soudruhů jsem vložil rýč,

k snadnějšímu sledu jich a vodu

‚Index ‘ sdělav jim, můj ‚Zlatý klíč ‘.“ –

Hoj, jak mnichu při pouhém tom jménu

divé rozkoše plam z oka šleh‘!

V cely koutě postřeh‘ nakupenu

celou haldu „znamenaných“ kněh.

Ještě v poslední den, než jej k loži

nemoci upoutal krutý spár,

nakupil je, aby k slávě boží

uvrh‘ všecky v zhoubný plamu žár.

„V oheň s nimi!“ vzkřik‘; „když druhdy plály

kacířské ty plody v nistěji,

v sladký pocit hruď mi rozehřály,

nech i teď jich teplem okřeji!“

Novic knihy do plamenů hází –

poslední už ztlela v popeli;

zas však marně, mnicha dále mrazí,

zimou dál se tělo tetelí.

„Tož ni horoucího výheň pekla,

již jsem do věřících hřímal stád,“

rouhavá tak kněze ústa hekla –

„nedovede hruď mi rozehřát!“

A pln rozporu a zoufalosti

zrakem ustrnulým zírá v strop. –

Teď se ztišil. Zda jej spánek hostí?

Aneb v náruč kles těžkých mdlob? –

Dlouho novic pozoruje spáče. –

Ký to, pro Bůh! hrůzožasný sen?

Nemocný se svíjí, stená, pláče,

v pohledu mu zloduch obrazem.

A zas, jako když se čemu brání,

rukou mává vzduchem z plna sil,

úpěnlivo vřeště: „Smilování!“

v novici až dech se zatajil. –

V ráz se z mdloby probral, kol se dívá,

v zraku děs a na rtu táhlý sten;

mdlou pak rukou novicovi kývá:

„Přistup blíž, a slyš můj hrozný sen!

Zakusil jsem všecky pekla hrůzy,

jimiž strašíval jsem bludný lid;

ó sám kníže pekelné té luzy

do svých škaredých mě drápů chyt‘.

Přes temena se mnou hor a lesů

vichru křídlem sletěl do pekel;

a tam ve hromadě černých běsů

hlasem, jak by hrom bil, ke mně děl:

‚Lidského tys ducha jasné plody

– tisíceré knihy – ohněm zžeh‘;

sám teď zkoušej plamenů těch hlody

tolik tisíc let, co‘s spálil kněh!‘

Nejprve mi na zžhaveném loži

rozepjali údy do všech stran;

vystlanými hřeby v něm a noži

tisíci mi způsobily ran.

Po té pak mi na ohnivém kole

spřelámali každý hnát a kloub,

a se ve vařící jali smole

tělo hroužiti mé hloub a hloub.

Posléz v zrutné arciďáblů ruce

na pospas mě hodil satanáš:

‚Ten zde k Jidášově dozrál muce,

chopte se ho!‘ zavřeštil, ‚jest váš!‘

Ó jest po všem! Hrozné pekla slovo

darmo z mrákotných mě vztřásá mdlob,

ano již mi rámě kostlivcovo

na zející ukazuje hrob.

Ve hlavě mi pusté stále buší

děsný ortel satanův: ;Jest váš!‘“

vzúpěl naposled a vydech‘ duši,

hubitel knih českých – Koniáš.