JESUS BARABBAS. (I.)

V tmě, v hrůzném sklepení Barabáš spoután dlel.

Co v duši vzpomínek, to vraždy byly děsné

a posléz zbouření, jež ve své vášni běsné

byl v městě zosnoval... Teď smrti ve tvář zřel.

Ve hlody svědomí mu z venku pokřik zněl.

„Ukřižuj! ukřižuj!“ se v stěny tlačí těsné – –

To duší proniká, že chvílí k zemi klesne,

mní, každé „Ukřižuj!“ že z ní mu za ortel.

Již v duchu hřeby zří, jak pronikají dlaně –

tu dvéře žaláře se otvírají v spěchu –

„Jsi svoboden!“ – „Jak? Já?“ – Má dáti víry slechu?

„Kříž právě na se vzal teď Kristus místo tebe!“

– „Kdo? – Kristus? světec, Bůh, ten divotvorce Páně?

já lotr svoboden? ó znič mě, zdrť mě nebe!“