JESUS BARABBAS. (III.)

Šel městem Barabáš, kam všecky spěly davy.

Hle, cestou kudy šel, na dlažbě lpěla krev,

jej v paty pálila, jak pálí oheň žhavý,

z ní hlasy svědomí i kletby zněl mu hněv.

A dále v před se dral, kde hlava vedle hlavy

se množství tísnila – v křik, jásot jeho zjev

je přivedl, vstříc zrak mu hořel posměvavý

a pálil do duše a mrazil v nitru cév.

Jen Krista přál si zřít, tu oběť svojí viny,

jenž čist a nevinen a vždycky lásky plný,

teď rotou zběsilých svůj těžký nese kříž.

Kol kněží, vojáků a lidstva valné vlny.

A lotr Barabáš, jak duch by plál v něm jiný,

jen Krista v davu zřel a k němu dral se blíž.