Jeť odvěký trud...

Jeť odvěký trud nám v život dán

a bolest srdci za kolébku.

Nouze a stesk s námi obývá stan,

prach všednosti lehá nám na naši lebku.

Ve svět-li vkročíš, v to bludiště tmy,

kde každý jen za ziskem pádí,

kde každý jen pro sebe živořit smí,

již smějí se tobě staří i mladí.

A stvoříš-li lásky blažené chrám,

a ctíš-li jak boha člověka duši,

tu se chrám sřítí, a sám a sám

životem kráčíš, kde všickni jsou hluši.

Tak spěješ ku hrobu – pohledni zpět

uvidíš život – posměch chladný,

uvidíš života zmrhaný květ,

a z něho prospěch – žádný, ach žádný.