Jezd pro nevěstu.

Jede hrabě lesem, jede

Na koníku vesele:

„Co se rdí ty hory šedé?

Co mi mráz jde po těle?

Aj koníku,

Můj vraníku,

Co jedeš tak nesměle?“

A rytíř po celou cestu

Bádá zvíře milené:

„Dnes mi poneseš nevěstu

Tam z té tvrze červené.

Aj v okénci

Po milenci

Zírá děvče růžené!“

Ale vraník hlavu věší,

Jak by mu cos scházelo,

A rytíř se z toho zděsí,

Není mu víc veselo:

„Co se v lese

Listí třese,

Jak by jezd mi zrázelo?“

I pobodne zvíře věrné,

Pobodne je v slabiny;

Aj jak mizí houště černé,

Aj jak mizí hájiny!

V hrůze tejné

Z čarodějné

Letí v spěchu krajiny.

A když na pláň povyjede,

Všecko se tu zelená;

Tamo s hory temnošedé

Hrad milý se červená.

„Jeď koníku,

Můj vraníku!

Čeká děva růžená.“

Již dojíždí v hradní bránu,

Aj tu smutek uzírá!

Otázka: „Kdo zesnul v Pánu?“

Na rtech jemu umírá.

Tvář se mění,

V předcítění

Slzu s oka utírá.

A když v černou kobku vkročí,

Hle, tu rakev zastřená!

Strhne víko – ach co zočí!

Nevěsta to milená!

„Ach, mé zdání!

Zvolá v lkání –

Nyní vím, co znamená!“

A němě na rakev černou

Oči kalné upírá,

Její lůno děvu věrnou,

Štěstí lásky zavírá.

„V onom světě

Blaho květe!“

Vzdychne si – a umírá.