JEZDEC.

Neznámým krajem, zákeřnou nocí

sám a sám jede jezdec tmou.

Zákeřnou nocí stíny se plíží.

Tam za tím keřem? Na kraji lesa?

Ve stínu nízkých stavení – – –?

Sám a sám jede jezdec tmou.

Hlučely vlaky kol vsí a dědin,

noc byla, den? Je v neznámo nesly,

písničkou divnou, píseň vždy stejnou

slyšels’ den celý v dunění kol – – –

Zákeřné stíny nocí se plouží,

sám a sám jede jezdec tmou.

Teď-li? Ne ještě! Děsivé ticho

zvlní se ranou zákeřnou – – –?

Nač že jsi myslel, kudy jsi chodil,

zázrakem jakým ještě jsi živ?

Řady a řady, těžké jich kroky,

šeď smutných silnic, v očích šeď, v duši.

Koho jsi slyšel, koho jsi viděl,

zastřeným zrakem jakby mhou? – – –

Zrádné jsou stíny. Ve stínech noci

někdo se plíží? Do noci, do tmy,

na cestu zraky upřeny jsou?

Neznámým krajem, zákeřnou nocí

sám a sám jezdec nocí jel, tmou.

V neklidných nocích, v neklidných snech,

v praskotu pušek, v zákopech

něčí hlas měkce v duši se klad?

V horečném snění, na pochodu,

v samotě noci vidíš jej zas,

matky či sestry, milenky zrak? – – –

Zrádná je noc a zákeřné stíny.

Sám a sám jede jezdec tmou.

Teď-li? V té chvíli? Děsivé ticho

zvlní se ranou zákeřnou? – – –