Jezdec v lese.

Zeleným hvozdem, který nemá konce,

na statném koni čacký rytíř cválá,

v té spleti stromů ztratil všecky honce,

a že by cestu našel, naděj malá;

kol z mechu jemu kynou modré zvonce,

a v pravo trčí k nebi příkrá skála,

den stromů korunou se tmí a šeří,

motýlů rej a zlatých much plá v keři,

laň hledí houštím, jako by se bála.

On jede dál; svou všecku poesii

les před ním ochotně kol otevírá,

tu srna s hedvábnou se mihne šíjí,

tam vever šišek zralé plody sbírá

a v cestu mu je hází, tak že bijí

do přilby, štítu, jenž zní jako lýra;

on toho nedbá, jede dále, v dumu

svou vhroužen jede v bříz a vazů šumu,

jenž větrem v hymnu roste a pak zmírá.

On jede dál; kapradin bujné chvosty

jak vějíře se před ním otvírají,

mech řeřabin a brusinek plá skvosty:

houšť korun ptáci s křikem prolétají;

od skály k skále jak duhové mosty

se ženou bystřice a stříbrem hrají,

po mechu zeleného tekou bradě

jak perel struhy plesné ve kaskádě,

až černý vous i vlas mu postříkají.

On jede dál; hub město trpasličí

tak s mnohou čínskou mihne se kol vížkou;

kdes v porostlině plachá žluna křičí

a náprstník svou zlatou kývá číškou,

a kmeny rostou, obrovské se tyčí,

až závrať padá v duši jejich výškou;

jak prapory tma s haluzí jim visí,

tu kývne starý dub, tam habr lysý,

keř zachví se jen prchající liškou.

On jede dál; což slunce náhle zhaslo?

Jen nad sebou zří mrak, tož větví clonu;

pár paprsků jen po snětích se třáslo

jak dlouhonohých pavouků, jenž v shonu

před deštěm prchají, zda asi žaslo

mu srdce v těle? – Tisíc sladkých tónů

v ten padlo šer, on dobře rozeznával,

jak mech se třás’, kámen mu odvet dával,

jak skřípla haluz v žalujícím stonu.

I nezdržel se, sáhnul k svému boku,

kde roh se s mnohou pěknou řezbou houpal,

a bělouše jen lehce zdržel v skoku

a tváře zdmul, a hlahol plesný stoupal

jak úsměv do tmy v perlícím se toku,

jak nymfa ve vlnách se lačný koupal

ve listů moři, mezi nimi těkal

a zpět se vracel, jezdec čekal, čekal,

strach rostl v něm nad slunce žhavý oupal.

Zda dojel k hradu svému? Nevím ani,

však zámek znám a ložnici v něm šerou,

tam ku loži se starý goblin sklání,

kam vtkáno to, co psal jsem, barvou sterou.

A pověsť dí, kdo v lásky horování

se přes kamení sem a hloží derou,

a dospěvše sem v útulek zde tmavý,

noc stráví šťastnou hlavu vedle hlavy

jen s láskou svou, jež samoty je dcerou:

Ti náhle k rtům tisknouce rety žhoucí

o půlnoci, když tma svět celý skrývá,

a jen své dvoje srdce slyší tlouci,

roh jezdce rozeznají, který zpívá

na gobelinu, on touhy všemohoucí

se nesmrtelnou tísní pozachvívá;

i slyší, jak z té vetchých třásní hmoty

se perlí jako diamanty noty

a měsíc jen se velkým oknem dívá;

tu ruka sjíždějící podél boků

se zastaví a dál se neodváží,

tu vášeň tryskající v zpitém oku

na rosu slzí lásky jen se sráží,

tu anděl studu z dna křišťálných toků

jen perly do koruny štěstí váží

a jezdec duje v roh a roh ten pěje

a v hrůze dívka nahý svůj prs kreje,

jak andělů by tlum sám byl jí stráží.

A v dáli, v dáli kol dřímají lesy,

v měsíce záři rosné, mlhotkané,

jak obrů lebky holé trčí tesy

z tmy hvozdů, po nichž bílé světlo plane,

jen sovy kvil se časem ozve kdesi,

do kolejí cest jak výstraha skane

a ticho zas a kopce dál se věží,

kraj, obraz, ve gotickém okně leží

a jezdec troubí v třásni pruhované.

Zda slyšelas jej, drahá, v noci oné?

To nevím, ale já ho slyšel jasně.

A co mi děl ten roh ve noci vonné,

je pouze fragment nekonečné básně,

ve vlnách které celý vesmír tone,

kde hvězdy stápějí své zlaté třásně,

až tam k té zamlžené skalní strži,

kde na ocase Satan svět náš drží

a na svou kořisť otevírá dásně.

Než v jejich jícen rozeklaný sjedem,

roh poslouchejme, v gobelinu jenž zpívá,

snad v svitu luny konejšivém, bledém,

zkad jako opál slza světla splývá,

nás vykoupit můž z tmy, ve které bředem,

jen láska boží věčná, milostivá,

snad onen věčný symbol pochopíme:

Hvozd láska jest – hrad, k němuž ujíždíme,

je věčný Bůh! – Však dosti, noc se stmívá.