JEZERO ČERTOVO

Jak oko dravce hledí ku nebesům,

v jichž mraky červan rudý hřeben vtisk',

a růžný nádech rozlil v kštice lesům,

v jichž chvoj jak krev svou blankyt byl by trysk'. –

Jak oko dravce k nebi hledí vzhůru,

když temně hvozd se z hladi vynoří,

a skála na ní fantastickou stvůru

svých skalin šedou spoustou vytvoří...

Sem chodí jenom mlhy v noci píti,

zde jenom živly divý vedou svár,

a skučí smrk, jenž v temné vlnobití

jak v křeči vtíná kořenů svých spár. –

Zde obrovský jen vějíř kapraď šiří,

a travin bujných zrosený tlí vlas,

zde spadlá sněť jen černé vlny zvíří,

neb kámen bludný – a pak ticho zas...

Když šel jsem tam, kde den se s nocí snoubí,

a propast zřel, jíž chřtán se vzhůru tměl,

tu zdálo se mi, jakby z temné hloubi

ku mému sluchu ďáblův chechtot zněl... –