JEZERO NEMI.

Ty albanských hor pleso, v jejichž klíně

jak perla ležíš čarovná a krásná!

Jak zrak můj s výše na tebe zří žasna

a po tvém kruhu těká ve hlubině!

Jsi klidné, tiché, jenom vánek čeří

tvou hladinu, jež do dáli se táhne,

jak milencova dlaň když něžně sáhne

milostné dívce měkkých do kadeří.

Tak vítr hladí tě a hory střeží

a slunce laská, zářící a žhavé,

že leskneš se, jezero zelenavé,

jak tyrkis, sklo, jež sta let v zemi leží.

A tvoje krása divným obetkává

mne dojmem, kouzlem tajemným mne spájí;

v sluch slyším šeptat zvěsti starých bájí,

před zrakem mým tvých břehů táhne sláva.

Zde Diana kdys bloudívala v houšti

tím hájem, který nad tvým břehem šumí,

psů jejích štěkot ze sna budil chlumy,

když luna v tebe stříbrnou síť spouští.

Jak v zrcadle svém shlížela zde cudná,

svou nahou krásu ve tvé jasné vodě,

a caesarovy pozlacené lodě

v tvou potopeny hloub, spí tobě u dna.*)

Spí pohrobeny tam jak v duše hloubi

sny, iluse a touhy naše zlaté,

s kterými v svět a život jedenkráte

jsme vypluli a netušili zhouby.

Hle, motýlů roj bílý v jitřní kráse

nad hláď tvou vzletěl, v slunci skvíš se čárné,

mé jezero! Ach, ano, básník stárne,

má trosky v nitru, ale usmívá se.