JEZERO SLZÍ.

Do noci zmrtvělé Čas moji loďku šine

stísněnou roklinou, kde světlo umírá

a temno rozkládá nad kraje nehostinné

svá křídla upíra.

Kdys večer, vzpomínáš, my v šeru pluli tady,

vše spalo v krajině, tma byla na vodách,

jen v dáli hučely kypící vodopády

v mrtvolných temnotách.

A světlo třesavé se lilo haluzemi

vrb nyvých, smutečních, jež do tmy hleděly,

my v člunu seděli, zmámeni, vroucní, němí

a slova neděli.

A ty jsi tesknila a tvoje zraky plaše

po hvězdných kolejích do dálky prchaly,

a v dlouhém vznícení se tiskly duše naše,

jež touhou plakaly.

Na nebi vzpomínek se čistá luna vznesla,

jak bílá hostie v kadidle večera

a v šeru klesala váhavě klidná vesla

do hlubin jezera.

Ó, Noci! Propasti! Vy tůně plné taje,

vám navždy propadlo mé mladé nadšení;

ó, žel, ten bezdný hrob už nikdy nevydá je

ze svého vězení.

Vy dnové dumaví, jež jdete v šerou dáli

v temnotách plouživých pod smutnou lodí mou,

ve vašich hlubinách spatřuji divé skály

se chmuřit hladinou.

A v nocích bouřlivých, kde déšť se z nebe lije

a blesky klikaté do řeky sjíždějí,

v těch vírech zpěněných zřím tvář své ironie

a stesk svých nadějí.