Jezero.

Znám jezero, jež skryto v horském lůně

jen v sebe samo noří se a hloubí.

Krev řeky nová s ním se nezasnoubí,

a přítel potok k němu nezastůně.

Ni vítr divý, po břehu kol duně,

ni obloha, ni skály, jež je vroubí,

taj nezná jeho života a zhouby.

Jen v sebe vrací, v své se ztrácí tůně.

Přec časem zdola vzkypí to a vzryje

a prudké vlny na povrchu tvoří

a jimi divě o kraj břehu bije.

To v hlubině cos bortí se a boří

a poslední se silou ještě vzpírá,

než věčný hrob se nad tím uzavírá.