Jezero.

Jezero dřímá v hlubině lesa,

skály je střeží, ptáče tam plesá,

v hladinu zářnou krajina snivá,

nebe i slunce, luna se dívá.

Vše mě tam vítá, vše mě tam táhne

v samotu, po ní srdce mé prahne.

Zřím na ty vnady v hlubině siné,

nebe jak lesy v náruč svou vine.

V rozkoši zírám, jezero krásné,

na obraz čarný v hloubi tvé jasné;

nikdo jej nemůž’, nikdo ti vzíti,

dokud jen krůpěj v tobě se nítí.

„Což kdyby vichry lesy mi sklály?“

Nechť! Zbudou přec ti – nebe a skály;

žaloba němá budou tu státi,

až jim snad věky krásu jich vrátí. – –

Také má duše obraz si chrání,

zářivá láska nad ním se sklání;

poklad ten drahý nižádná světa

nevyrve z nitra zloba mi kletá.

„Což v duši teskné osudu ruka

zničí-Ii lásku, zaseje muka?“

Ó, přec v ní zbude obraz ten drahý,

láska jejž vedla přes duše prahy.

Jezero klidné v hlubině lesa,

skály je střeží, ptáče tam plesá;

kroky mé v kraj ten rády tak spějí,

vždyť mi tam nitra ohlasy znějí.