JEZERO.

V modravé tonou hvězdy hloubi,

májové noci láká čar.

Skalných kde břehů šerá loubí,

z rákosin běl vlá hebkých par,

by v přeludů se slila tvar,

s borovic stíny jenž se snoubí...

Slyšíš snad slova, teskně znící,

z propasti klamné zašlých dob?

Jsou bez vůdce to loupežníci,

dávno už kleslí v psanců hrob?

Jarmila, plná mládí zdob,

s ní Hynek... Vilém? – Těžko říci!

Zvučí tam harfa Aiolova,

tajuplný jak Věčna hlas.

Nad chmurný oblak luna plová.

A v půlnoční ten duchů čas,

jak by se v mživém svitu třás’

pel nejsladší... snu básníkova!