JEŽÍŠ DO EMAUS JDOUCÍ.

Šel Ježíš do Emaus den po svém z mrtvých vstání.

Na čele posvátném, na božské jeho skráni

klid zářil velebný jak slunce, které plálo

a v zlatý jeho vlas svou ranní záři tkalo.

Tak svatý Spasitel sám cestou dále kráčel.

Proud rosy třpytivý, jenž nohy jeho smáčel,

zář slunce z blankytu i všecek vesmír dalný,

tmu z hloubi propasti i světla obzor valný,

kvetoucí příroda, jíž hnulo blaho rána:

vše kolem plesalo: Ó, Mistře, Hossianah!

A Ježíš kráčel dál ni chodci nepoznaný;

v své mysli rozjímal, zda bolestné ty rány,

jež bez vin vytrpěl, zda ostré ony hřeby,

jež zbodly ruce mu, lid přivedou přec k nebi

a zdali křížem tím, jejž nesl na Golgatu,

sňal s beder člověka již všecek rmut i ztrátu?...

A co tak rozjímal, dva ze svých učenníků

zřel kráčet před sebou; tu jak to míval v zvyku,

se Ježíš přidal k nim řka: „Galilejští muži,

o čem to máte řeč, co srdce vaše úží?“

Ti nepoznali však již „Mistra“ svého, „Pána“,

neb v rouše cizince byl, mezi nimi stana.

„Tys jistě z daleka – dí oni s velkým žalem –

že nevíš, v těchto dnech čím zvučí Jerusalém.“

I vyprávěli mu o umučení Krista.

„Ó, bláhoví!“ dí on, „ta smrt mu byla jistá,

či nevíte již snad, co v písmě stojí psáno,

že vše to musilo být na něm vykonáno?“

Pak rozmlouvaje dál až v duše hloub jim zíral,

a oni žasli, když jim písma otevíral,

v nich srdce hořela, až večer nastal málem.

I řekli: Za námi již dalek Jerusalém,

den již se přiklání a valně připozdívá,

vstup s námi pod střechu, neb jiného což zbývá?

Šel Ježíš pod střechu, by nocovali spolu.

I vyňali svůj chléb a pozvali jej k stolu,

by jim jej rozlámal, neb tím jej chtěli ctíti.

– Tak blízkost genia i člověk maní cítí,

a dřív než pozná jej, svou šíji před ním sklání. –

On jal se lámati své vyřknuv požehnání,

a aj!... Jim náhle zrak se otevřel dřív tmavý,

že „Mistra“ poznali. I sklonili své hlavy

a padli na tvář svou lem roucha líbajíce,

však Ježíš zmizel jim a nezřeli jej více.

Ó, duchu, genie! Jak často nepoznaný

ty mezi lidem dlíš a snášíš jeho rány!

Ty neznán rozdáváš jim mannu svého ducha,

však oko slepé jest a mysl jejich hluchá,

až bleskem zmámeni, jejž vrhls v hruď jim chladnou,

tě náhle poznají a v prach před tebou padnou!