JEŽÍŠ KRISTUS.

Osmého dne po radostném

dítka v chlévě narození

Maria a Josef byli

zamlklí a zkormouceni,

neboť kněz, jejž betlemský lid

v uctivosti velké choval,

obřízce ne bezbolestné

pacholíčka podroboval.

Prvou krev Syn Boží prolil

při obřízce bolestivé

a máť jeho vyronila

nad ním prvé slzy tklivé;

však než mohla v těchto slzách

bezmála se rozplynouti,

důrazně kněz otázal se:

„Jak to dítě bude slouti?“

„Ježíš,“ jasným hlasem živě

Maria a Josef řekli,

„Ježíš – Ježíš,“ opětoval

pozvolna hlas knězův změklý;

vpisuje pak do seznamu

jméno to, kněz šedohlavý

toužně děl: „Snad je to Kristus,

jenž svůj národ bídy zbaví.“

Tím, co kněz jen temně tušil,

zbožná máti byla jista,

vidouc ve svém drahém dítku

žádoucího světu Krista;

tato její silná víra

v žárný plam se rozhořela

a též ústy nepokrytě

projevena býti chtěla.

Povýšivši hlasu, slovy,

do kterých vši vroucnost vlila,

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

matka syna pozdravila;

rovněž Josef, kterýž víry

zaplanutí neodolal,

„Pochválen buď Ježíš Kristus!“

jásavě a vroucně zvolal.

Od té chvíle předvídala

matka Páně plna vděku,

že se tento pozdrav stane

pozdravem všech příštích věků,

jímžto lidé na potkání

vítati se budou vřele

a z té duše vyznávati

sladkou víru v Spasitele.