Ježíš přítel dítek.

Zhaslo slunce zlaté, v modru hvězdy plají,

večer již se sklání nad svatými kraji.

Umlkly již steré opeřenců zpěvy,

ze srdce co pudí bol i zhoubné hněvy.

Ustala též slova Spasitele Boha,

v nichž se pokochala lidská duše mnohá.

Jeho ruka štědrá hojně rozdávala,

neduživým tíseň, hříšným vinu sňala.

Opustil již zástup dávno Pána Krista,

jenž se s apoštoly k odpočinku chystá.

Aj tu matky zbožné nesměle se blíží,

v náruči své nesou dítek sladkou tíži.

Jedno ve svém srdci chovají jen přání,

by jich dítkám popřál Ježíš požehnání.

Jsou však na závadu apoštolů slova:

„Vizte, jak jest umdlen, zítra přijďte znova!“

Ježíš, dítek přítel, nedbá těla mdloby,

pro miláčky jeho není pozdní doby.

Důtklivým pak slovem apoštolům vece:

„Nechte dítky ke mně, nebraňte jim přece!

Nebes říše věčná dítkám přináleží,

jim kdo nepodoben, v zkázu věčnou běží.“

Na to matkám zbožným Ježíš vlídně kyne,

dítky jejich blahé k srdci svému vine.

Mluví slova sladší nad nebeskou mannu,

všechny dítky béře mocnou pod ochranu.

A ta srdce mladá, slastí rozechvělá,

nevadnoucí láskou k Bohu zahořela.

A když ku spánku se dítky uložily –

vím, že o nebíčku všechny blaze snily. –