JEŽÍŠ U DCERY JAIROVY.

Již k domu jeho shrnuly se davy:

lid, přízeň, pištců sbor, jak písmo praví,

a onen žal, jenž svíral duši otce,

i v jejich nitro sáhl přehluboce,

vždyť cítil každý hořkou jeho ztrátu.

Jak lilie, jež skví se v slunce zlatu,

tak kvetla v domě dceruška mu něžná;

nach retů jejích, úběl čela sněžná

až dosud nepoznaly žití ostny,

vždyť všeho skytal jí dům otce skvostný.

A byla mrtva! Se třinácti jary

ji s pláčem v černé uložili máry,

kde třetí den již dřímá spánek věčný,

an kolem žal a pláč zní nekonečný.

Tu vešel Ježíš vznešený a v záři. –

Mu věčné slitování plálo s tváří,

když k mrtvé dívce sedl zamyšlený.

Na pokyn jeho vzdálily se ženy,

jež v úctyplné bázni za ním stály,

i zůstal sám, jen pláč zněl tlumen z dáli.

Jak hlavu sklonil, zlatých vlasů příval

mu padl na plášť, jenž mu s ramen splýval,

a velké oko v soucitu a žale

na líce dívky upřel sesinalé.

Je mrtva! Bílá na posledním loži

tu dřímá zralý plod již v ruce boží

a netuší, že jakás ruka milá

ji v pozdrav slední květy obmyslila,

a neví víc, že u její dlí hlavy.

Ten, k Jehož slovu v prach padaly davy,

že Ten, jenž spoutal moře vzteklé pěny,

tu nad ní, děckem – sedí zamyšlený.

Proč přišel’s sem? v něm jakýs hlas se tázal.

By ztišil pláč a slzí stopy smazal

všem se tváří, již nad ní v bolu štkali.

Chtěl duši její z modré, hvězdné dáli

ve chladné tělo nazpět přivolati,

sen věčnosti, jenž počal se jí zdáti,

chtěl zaplašit. – Ve světel věčných záři

dlí duše její již před boží tváří,

již bratry zove serafů směs pestrou

a nevystihlá věčnost jest jí sestrou.

Co dá jí za ten sen? – Chlad skutečnosti!

Až tělo to pout smrtí hrozných sprostí,

a zrak otevře v střízlivý jas žití,

v květ duše její zas ten prach se chytí,

jímž brodíme se od kolébky k hrobu.

Věk štěstí klidný, dětství sladkou dobu,

již prožila, a co jí zbude nyní,

jest žití mráz a snů zhynulé jíní.

Ať v domě otce květ jí v cestu stelou,

kdys přec v něm najde růži zkrvavělou,

jež slzí proud jí vláká v smavé oči.

A chladná smrt až zas k nim přes práh vkročí,

a vyrve toho jí, jenž dal jí žití,

zda trpkost její teprv nepocítí,

zda nezlořečit bude oné chvíli,

kdy stržen s ní byl smrti závoj bílý?...

Tak nad ní skloněn Ježíš dumal dále.

V tom cos jak zjev pln touhy neskonalé

před svatou jeho duší vstalo náhle:

Zřel Magdalenu, v úctě neobsáhlé

jak prosíc k němu zvedá ruce bílé

a se rtů vzdech se chvěl jí oné chvíle:

„Pro první polibek ji navrať žití!“

A Ježíš vstal; v něm pochyb vlnobití

již utichlo, plášť svezl se mu s ramen,

v šíj vřinul se mu zlatých vlasů pramen

a děl, an svatý žár mu zbarvil skráň:

„Jairova dcero, pravím tobě: Vstaň!“