JEŽÍŠOVA POZŮSTALOST.

Strojili se snímat s kříže božské tělo,

strachem o Marii srdce se jim chvělo.

Vybízeli snažně matku Ježíšovu:

„Odejdi, ať bol tvůj nejitří se znovu!

Děsil by tě pohled v rány mokvající,

dotek mrtvých údů, zesinalých lící.“

Obav přátel byla její láska větší,

odvět vážný dala na varovné řeči:

„Toužím přese všecku bezúlevnou žalost

přijmout zanechanou Pánem pozůstalost.“

Zdivili se, čeho matka jatá trudem

v dědictví si žádá po Ježíši chudém.

Brzo zvědavost jich ukojena zcela,

neboť pozůstalost nalezena skvělá.

Z trní spleť jak sňali s Ježíšovy hlavy,

klekla máť a dala se v pláč usedavý.

Plačíc přijala spleť v ruce rozechvělé,

jala se ji líbat uctivě a vřele.

Líbala to trní, až se do rtů rylo

a z nich cituplná slova vyloudilo:

„Synův diademe bodavý a dravý,

zkormoucená duše má tě veleslaví.

Budeš ozdobou mé jizby nevídanou,

památkou muk Páně na slovo vždy branou.“

Hrubé hřeby z rukou vytáhli a z nohou,

podařili jimi matku přeubohou.

Potěžkala je, krev na nich zulíbala

a k nim do hovoru tichého se dala:

„Spíše mně jste měly ruce zbůst a nohy

a ne synu mému způsobit bol strohý.

Omočili vás v krev svatou Ježíšovu,

v lůně země není dražších nad vás kovů.

Neměla jsem nikdy stříbra ani zlata,

ale majíc vás, ach, jak jsem přebohata!“

Sňali tělo s kříže a máť ustaralá

sedla zvolna na zem, by je na klín vzala.

Majíc na klíně ten poklad nejvýš drahý,

upřela hled snivý v mrtvé tváře tahy.

Pojednou jí znova slzy z očí tryskly,

na synovo čelo bledé rty se vtiskly.

Shlédajíc pak rány v boku, nohou, rukou,

slavila je vroucně řečí bolnozvukou:

„Věčné věky buďte zbožně uctívány,

Kristem v dědictví mi dané svaté rány!

Vy jste krásné růže líbezného dechu,

zkvetlé z jeho těla moji pro potěchu.

Vděčně ve svou duši, hořem zprahlou líchu,

vsazuji vás jako chloubu svou a pýchu.

V duši své vás pěstit a z vás čerpat budu

nadšenost a sílu v bolestech a trudu.“