Jí.

Vidělas kdy, děvo, růži,

Jak za jitra pláče,

Když jí z květů po dni parném

List za lístkem skáče?

Růže ta tvůj obraz, děvo,

Tvá též krása svadne,

A pak pro ni z očka tvého

Mnohá slzy spadne.

Pak-bych mohl v ruce tleskat,

Krásy smrt ti přáti,

Proto že se’s nezdráhala

Hrob mé lásce dáti.

Ale, drahá, nestrachuj se,

Nebudu se mstíti,

Duši, již jsem jednou ctíval,

Musím věčně ctíti.

Když jen po letech mi řekneš:

„Odpusť mi své strasti,“

Hned se změní moře želu

V moře rajské slasti.