JIDÁŠ

Na nebi zsinalém ční symbol utrpení.

Člověka přibili tam ke kříži

za to, že jiný hřích ho netíží

než láska, kterou dát chtěl vykoupení

ubohým lidem: Věřte, milujte se,

člověku člověk nebuď dravou škodnou,

tvé slovo chlebem buď, ne ranou bodnou.

Soucitem, lidé, k sobě přitulte se

a dobrý čin, jak paprsk vaše rána

ať ozlatí, než pouť je dokonána.

Ta svatá slova, na věky jež platí,

svou krví musel Člověk podepsati,

svým hořem zpečetit, ne davu díkem,

a ukončit je smrti vykřičníkem.

Je mrtvo kolem. Rudě od západu

šleh krví kotouč slunce v zhasínání.

V tu chvíli jakýs tvor z příkopu povstal:

topornou hlavu má, mohutnou bradu,

orličí nos a ruce – kmenu tíhy;

na čele hluboké se táhnou rýhy,

jak znamení. Ke stínu přikrčený,

jež křoví rozhodilo k bokům cest,

podoben balvanu teď spíše jest

než tvoru živému. – Však balvan vykročil,

kleč uhýbá pod krokem štítivě

a tráva, kterou balvan otročil,

jak sunul se, teď leží neživě

drcena pískem. Nocí bezhvězdnou,

jež cestu mění v propast bezednou,

stín putuje – ba spíš jak had se plazí,

jenž bojí se, že pata v prach jej srazí.

Teď v ticho zadul vítr v palem kryt,

že zachřestily listím vějířovým;

za černý mrak se schoval sinný svit

a ten, jenž šel, pruh cesty zrakem sovím

obzíral. Kříže v temnu propadly se,

však posel nebes bleskem střední značil;

jak pod křídla dva druhé ukryly se.

Kmit blesku pro hled sovích očí stačil,

by hrůzou zakřikly a pod víčka se skryly:

Kříž prázdný je, či pohled jen se mýlí?

Teď nový blesk a nový obraz v něm.

Podivný průvod cestou ubírá se

a míří právě k pustým místům těm,

kde stín se skrčil. Luna prodírá se

z kadeří mraků, bíle svítí šat,

jenž nesen je v tom divném průvodu,

kam tichý nářek šalmají se vkrad.

Stín krčí se, dva kroky od hrobu,

okovy hrůzy k zemi připoután.

Teď slyšet hlas, jak rozkaz byl by dán:

„Chci sama bdít, vy zatím jděte spat.

Až slunce vstane, přijdu vzbudit vás,

pak můžete mne v stráži vystřídat!“

Hlas známý to. Však hrdým výsměchem

dnes nezní v sluch; je zlomen pokorou

a smočen slzami, jež závoj strou

nad každým ztlumeným tím výdechem.

Dvě moci v Jidášovi teď se prou –

však silnější než hrůza, dravý proud

té krve je, jež v tepnách plamenem

se rozlila. A stín, jenž prve hnout

se nemoh z místa, balvan podobou,

teď silou obra mocným ramenem

se k ženě chýlí: „Maří, budeš mou!

Mám za co koupit tělo tvé i dík;

je tvým ten rubínový nášijník,

jejž kdysi chtělas mít; jak korunou

tě věnčím jím.“ – Však Maří ticha je,

bez hlesu, pohybu, a tam se nedívá,

kde rubínů tříšť leskem utkvívá.

Dnes jiné rubíny již sbírala,

když svými vlasy krev Mu stírala.

A přece sahá pro Jidášův skvost

a v dlani váží jej teď zdvižené

při světle měsíce: jsou rudé dost

ty rubíny, tak draze placené?

A slova její v křečovitý smích

se mění: „Rubíny mně daruješ,

jež za třicet jsi koupil stříbrných?

Tys levně prodal, draho kupuješ.

Svým tělem, které vinno hříchem tím,

pocestné zadarmo teď nasytím.

Ať cár se zdere, hříchu nádoba.

Než ty jdi pryč, sám nic zde nezískáš,

tvá zrada marna je, a ozdoba

ať toho je, kdo zaplatil ji dráž!“

Na bílé plátno klade skvostu tíž.

Had rudý tiše u nohou se svil

toho, jejž Jidáš zradou zahubil.

Blesk za bleskem se z mraků prodírá,

jak hrozila by trestem obloha.

Je volna Maří. Jidáš nesvírá

již jejích paží. Myslí na Boha,

a myšlenka jak trn se zadírá

do pusté duše, v které přemíra

teď žalu je a hrůzy záloha.

Odchází v temno. S Ním se smiřovat

je těžko mu. – Líp v smrti stín se ztratit

s prokletím pekel lidstva na bedrách,

jež lásku bude věčně křižovat

a za požitek každou cenou platit!