JIDÁŠ

Náš mistr na křivých se octnul cestách.

Tak nezbudujem nikdy království!

Moc nepřátel má! Každému říct pravdu,

pohrdat penězi a přízní mocných –

kam to má vésti? Bankrot. Hanba. Zkáza.

Je třeba býti dobrým hospodářem,

úlisným ke všem, žvanit po krčmách

a bohatých se držet, neboť zlato,

toť klíče k moci, spáse, vykoupení.

Jen zlata hodně! Šetřit! Sbírat! Šetřit!

Za zlato člověk všechny duše koupí! –

Vím, škaredí se na mne hloupý rybář,

že v Magdale jsem řekl zcela moudře,

že mast se měla prodat, chudina pak

že penězi se měla získat Kristu.

Což oni rozumějí běhu světa!

Ježíš je mudrc, mrtvé křísit umí –

toť všecko pěkné – – ale nepraktický!...

S takovou nelze v světě dojít cíle,

a na konec jen bude směšným bláznem,

za kterým budou běhat s křikem děti

a za plášť tahat... Nikdo nám nic nedá.

Na mne se dívá s tichým litováním,

jak by mi říkal: Judo! Judo! Bloudíš!

Hm, bloudíš, bloudíš... Však to uvidíme!

Ty Boha znáš, však neznáš lidí, světa,

a neumíš se řádně chopit věci...

Dál nesnesu těch vyčítavých kynů.

Já ukážu vám, zda je Jidáš hloupý!

Jen počkejte!

Já promluvím si s pány,

a uzříte, že tak to dále nejde.

Něco se musí stát, by nastal obrat

a všichni uznali: Jidáš má pravdu.

Pak děda Šimon přestane být prvním,

ustoupí Jan, ten snílek holobradý.

Proč prý já chodím se sklopenou hlavou

a do očí proč prý se nedívám

a proč prý vyhýbám se učedníkům...

Proč? Protože mám velké dílo v hlavě!

A proto vyhledávám farizeje

i Saducejské, rabíny a rady,

bych pro svůj záměr veliký je získal.

To musíš znát! Já s Gamalielem

si tisknu ruku, po dětech se poptám

a od Hillela, pekaře, chléb koupím

a slíbím dodávky, až „přijde doba“,

na úrok půjčím ševci Ahasveru.

Kaifáši vzkážu, Mojžíš že mi nad vše

a novotářství Mistra odsuzuju,

a Esronu, jenž k Pilátovi chodí,

vždy chválím moc a slávu Césarovu...

Kdo s vlky být chce, musí s nimi výti.

Nic nezradím. Jen povím, kde ho najdou.

(Je to co zlého, říci cestu k Mistru?)

Však on se vymkne, jako v Nazaretě

a v chrámě kolikrát. Leč přece uzná,

že dobře jest, mít mocné na své straně,

ať vyznávají duši neb jen tělo.

A pak nastoupí pravou cestu k vládě!

Mne vynese to, Ježíš více zmoudří,

mou prozíravost orlí jistě uzná,

mě posadí pak na trůn po pravici

a správcem budu říšských pokladů.

(Ó Theobulo, sličná růže řecká,

ty královnou pak po mém budeš boku,

tam nad vlnami Genezaretskými

v zrcadle smavém zastkví se náš palác...)

Že zrada to? Ne, stokrát, stokrát ne!

Vždyť jemu žádný mečem neublíží!

Je příliš mocný, aby moh’ jej zničit.

A otevrou se oči jemu, pozná,

že na davy se nelze spolehnout.

Dnes křičí hosana a zítra: Ukřižuj!

Jak s loutkami si s nimi velcí hrají,

a velké třeba míti na své straně.

A pak: Mně běží vlastně o chlebíček,

neb Jan i Šimon divně na mne vrčí

a na mou trobu zjevný mají zálusk.

Kde člověku se ničí existence,

tam každý smí se bránit tak, jak umí.

O velkonocích čin svůj provedu.

Až zástupy se k svátkům shrnou z končin,

pak uvedeme Mistra jako krále

do chrámu k obětišti, k pomazání,

a lidé řeknou: Jidáš, to je státník.

Ó, kdybych uměl množit chléb jak on!

Já bych byl Nasim a hned potom králem!

Nu, kdyby nechtěl, potom uvidíme.

Snad ocení můj věhlas starší obce

a důvěrou svou důvěru mou splatí

a do vysoké rady přijat budu.

Za službu služba – tak to v světě chodí,

a hlava bystrá vždy svůj polštář najde.

Povýšen musím být na každý způsob...

(Dál historii zná už každé dítě:

Na kříži Mistr, zrádce na fíku

pněl povýšený v žlebu Gehinnom.)