Jidáš.

V tvář kněží vrhnuv bídnou mzdu své zrady,

děl Jidáš: „Hřešil jsem, živ nechci býti.

Jen hnus a bolest duše moje cítí,

mé nitro pelech, hostí pouze hady.

Druž přátel nikdy nedala mi rady,

sám hřešil jsem i hynul mukou v žití,

sám usoudil jsem, smrtí hřích svůj mstíti,

a v chvíli smrti sám stát budu tady.“

A bylo jaro... Větev mízou vřela,

pták zpíval píseň naděje a lásky,

a u mrtvého usadil se čela.

Smích na rtech hořký a na skráních vrásky

všesmírné květy jemně zahalily,

a hlavu v bílé, měkké lože skryly.