JIHOČESKÁ DUMA.

Zřím-li s výše od lesných Hůrek v údol

ke tvé věži, Putímský kostelíku,

vždy mou myslí táhne jak teplý vánek

podivná zvěst ta.

Boj co všude pro víru šílil u nás,

v dvojí tábor celý se rozstoup národ,

zášt a zloba bujela bratra k bratru,

zrak žhnul, krev tekla:

V zdech tvých všecko dýchalo láskou, mírem;

v jedné lodi přijímal tělo Páně

lid jen v chlebě, ve druhé skloněn ke rtům

kalich též s vínem.

A Bůh jistě usmíval v oblaku se

nad tvou láskou, vesnický, prostý chrámku,

jenž jsi stejně všecky ty lidi boží

vinul v svou náruč.

Jistě tehdy na zdech tvých, římsách, věži

jasněj plálo nebeské zlaté slunce,

s temných oblak kynuly na pozdrav ti

zářící hvězdy.

Ne, to zářné nebyly ani hvězdy,

oči jistě byly to cherubínů,

jež se leskly, v nesmírném plesu zříce

na zemi k tobě.

Ó, kéž moh bych rozstoupnout dát se zdem tvým,

na vlast celou rozšířit úzkou loď tvou,

strop tvůj, klenbu rozklenout smělým vzmachem

nad celou zemí!

Ve své dumě nesmírný vidím chrám ten,

druh tam klidně pokleká vedle druha,

nedbá, zdali modlitby jiné šepce

k lidí všech Bohu.

Jiné cesty, myšlenky, názor jiný

zrak už lidí nenítí divou zlobou,

čest a život nervou si v boji vzteklém

pro barvy různé.

Je tu, ejhle, pro všecky dosti místa,

hlavy úcta ke každé snaze sklání,

z úst všech vlní v klenbu se chrámu hvězdnou

mohutný chorál:

Všichni tápem, veliký všech nás Bože,

nikdo neví, kdo ti je blíž, kdo dále,

veď nám všechněm v temnotách bludné kroky

k pravdě a světlu!