JIHOČESKÁ KRAJINA.

Tak smutně se zdvíhají skály,

chmur mračných jenom se tknout,

zpod černá řeka se valí

a rozbouřen pění se proud.

Jek tlumí, břeh líže, vír kalí;

vor vidět bez hlesu plout –

tam v dáli dvě postavy stály,

jak boží by čekaly soud.

Leč olovo nehne se s místa,

blesk nepoltí oponu v trysk,

proud hněvný dál po skále chlístá.

Dál rákosím temný zní plysk,

a nevím: tak smutna ta místa,

či já jen své srdce jim vtisk...