Jihočeské krajinky. (III. Rašeliniště.)

Na močále jako kvočna zlatá

sedí slunce, tíhnouc spousty mlh,

poblíž v olších stojí babka chata,

slamný klobouk výparem jí zvlh’.

Mimo bezedná se vine cesta,

samá kaluž, samý rudý mok,

samé svaly zahnědlého těsta(

noha tone, zapadá co krok.

Zibu pln, div že mu boky stačí,

vázne povoz v hlubých kolejích,

kůň se vzpírá, vozka v lišně tlačí,

čela obou sdílně líbá jih.

Nad nimi se vznáší a zas sedá

zúpějících racků sivý tlum(

vše by viděl, holou hlavu zvedá

klečí nuzně ošacený chlum.