Jihočeské krajinky. (IV. Chatrč u řeky.)

Malá chatrč blíže řeky,

na samotu prchla z lidu,

sní a dřímá po dva věky,

stejna v ruchu, stejna v klidu.

Přitulena k boku chlívce,

dvé okének v smědém líci,

sedí na své podezdívce

jako babka na lavici.

Sedí tiše jako pěna,

přimknuty jsou kalné oči,

padá střecha, padá stěna,

poval pln je červotoči.

Je tak vetchá, je tak chará,

plna lat a záplat všade,

a přec myslí, chudák stará,

že je posud děvče mladé.

Však už nad ní šumným slovem

klen se modlí v noční dobu,

jak kněz rakve nad příkrovem,

žebráka když nesou k hrobu.