Jihočeské krajinky. (V. Samota.)

Samota, hle, mlhovitá křídla

v nedozírnou rozprostírá dál,

prostřed balvan u vyschlého zřídla,

v pohádce jak zkamenělý král.

Na temeně šedý mech se hostí,

paty nízký ovíjí mu vřes,

z ňader útlý ptačí zob mu rostí,

jejž snad z dálky lačný brávník snes’.

Malý ručej bázlivě kdes vzdychá,

ptákův stín jde po skalách jak duch,

na bodláku s listu na list zticha

pavouk sítě plete na lov much.

Na zakrslé jedli jestřáb sedí,

loupežník, jenž přilít’ na dostřeh,

stesk a bázeň smutně na se hledí –

a co kolem, zatajuje dech.