JIHOČEŠTÍ SEDLÁCI.

Rád jihočeských sedláků

mám tváře vyholené,

osmahlé, zrudlé do máků,

nos, jenž se hrdě klene.

Žití se velká moudrost v nich

se silou, vzdorem mísí –

na starých mincích bronzových

jen spatříš také rysy.

Je v kostele zřím sehnuté,

zjasněné, když se oře,

a tvrdé tak a nehnuté,

když bije do nich hoře.

Ten dvakráte již vyhořel,

ten statek ztratil hojný,

dva syni tomu padli, žel,

ten mrzáka má z vojny.

A v jejich tvářích velký klid,

bol nevyčteš v jich hledu,

je třeba žít, je třeba sít –

a tak jde dál vše k předu.

Ten sedmdesát stár již let,

vůz strhne na úbočí,

ten o svatbě své vnučky v střed

tančících bujně skočí,

jak příroda, k níž v hluboku

jim dětská láska leží,

jim dává radost potoků,

a klid své pláně svěží.

Na trávě ležím u lesa

a dívám se, nechť po sté,

jak sedlák seje. V nebesa

až, zdá se mi, on roste.

Jak světa všeho tíž a bol

by byl vzal na svá bedra,

jak chléb když rozhazuje kol

všem ruka jeho štědrá...