Jímá mne taková šílená úzkost,

Jímá mne taková šílená úzkost,

že nemáš mne rád,

že miluješ jen mou blízkost,

jen tělo mé, kam chtěl bys polibky stlát.

Sejmi již se mne to věčné žen prokletí,

ať mohu jásat v tvém objetí,

najdi ta slova, jichž sladký dech

lásku dá tušit,

takový úsměv měj v pohledu, v rtech,

aby mou bázeň znal zrušit.

Takový cit, který na smysly buší,

jen jednoho jara se dočeká.

Mám-li ti uvěřit, miluj mne duší,

miluj mne jako člověka,

ať se má duše neleká

těch příštích jar,

ať půdu má, kde se zachytí,

i slunce dar,

jak květ, jenž lačen rozvití.