JINÁ PÍSEŇ PRO MLÁDENCE A PANNY A JICH SRDCE.

Slyš, národe, co těžko říc’,

a pokřížuj se třikrát!

Karásek rytíř ze Lvovic

živé i mrtvé vykrad’.

Slyš, národe, co hůře říc’,

a zardi se jak růže!

Karásek, rytíř, kradl víc,

než v Čechách krást se může.

Na literárním nebi rád

by mih’ se povětroněm.

Co bylo před ním, také krad’,

však víc, co bylo po něm.

Kdo ještě váhá kameny

po zlotřilci tom vrci,

ať čte ten článek plamenný,

sensační zprávu v „Srdci“.

Tam zvěst zní krutá, jaký žal,

a budí mnoho stenů.

Karásek, běda, plagoval

budoucí „Kantilénu“.

Je český cirkl smutná věc.

Sem šibenice! provaz!

Však nejhnusnější z hnusů přec

vykrást, co psáno po vás!

Je český cirkl smutná věc,

a nelze kazit mládež.

Též Herben, takřka poctivec,

vzpomněl na „Nepokradeš“.

„Zvon“ zvoní teskně noc a den

o nejhříšnějším z lidí.

A ne už F. V. Krejčí jen,

též Lešehrad se stydí – –:

„Je hoden smrti tento muž.

S ním rychle k popravišti.

Když kradu, tedy kradu už

přítomné, a ne příští.“