JINDŘICH Z HRADCE.

Ztuhlo, cesty kryje sníh,

Seveřice mlčí,

nuže, chaso na saních,

rod sledujme vlčí,

v lesy, pole, dál i šíř,

ruče, chaso, ruče,

na stopu než bílou pýř

svrhnou zimní tuče!

Nebude-li vlků zlých,

máme ještě chátru:

dost kol Hradce Valdenských,

Pikhartův a Bratrů;

co nám Jiří kraloval,

všude sběř se hostí;

co kdo stihneš – proč bys dbal –

rubej bez milosti!“

Tak pan Jindřich a hned zbraň

v sáně zbrojnoš nese:

ostrý oštěp; jaký naň

vlk as nabodne se?...

„Tak, teď rychle k mýtinám;

najdeme-li stopu,

vyplatit vám doma dám

bílých grošů kopu.“ –

Jeli, jeli s druhem druh

kolem starých buků,

vesel tone les i luh

v lovčích trubek zvuku;

chasa výská, z očí fen

rudé ohně srší,

sivou hlavou kývá klen,

s habří jíní prší. –

Vyli psové průsekem

v nepokojném vzchopu...

„Vidíte-li tam i sem

podezřelou stopu?

Vlci snad!“ a pánův zor

nedočkavě plane.

„Dolů!...“ „Zavát celý bor,

zůstaň v saních, pane!

Prošlapeme směry cest –

sněhem zle se kráčí –

lovčí trubkou dáme zvěst,

tvá-li milost ráčí.“

„Dobře!...“ „A jak zvíme skrýš,

musí vlci k tobě;

ber, až hlahol uslyšíš,

oštíp v ruce obě.

Stihneme-li Valdenských,

do lesů již vnikli,

chytneme hned první z nich,

aby honbě zvykli;

pak kdos koli, klň neb pros,

padneš, k čemu hádky;

péci třeba všelicos

na ty boží svátky!“

„Dobře, dobře, tak chci mít!

V sluj i v houští vlezte,

starší svažte, prostý lid

blíže cesty věste;

jděte!“ Skončen rozhovor...

„K práci, haló, k práci!“

a v ráz fen i lovců sbor

v houštinách se ztrácí. –

Čekal Jindřich, touhou mřel –

žádný ohlas z dáli –

švarné koně sluha třel,

švarní koně ržáli;

nohou deptal ten i ten...

„Bujní jsou to oři,

lítali by celý den,

krev v nich zrovna hoří!“

„Tak to chci, tak mám to rád!

neslyšíš-li, hochu,

v dálce lesní trubky hrát?“

„Ne.“ „Tož bádej trochu!“

„Ani hlásku; v dálce hon,

pane milostivý!“

„Teď.“ „Pohřební zvoní zvon

přes hradecké nivy!“ –

„Umíráček!... Milostiv

Pán buď těm, kdo věří!

však už mi to na podiv

s tou divokou zvěří;

posavade žádná zvěst!

nedostáli slovu –

ej, tož na svou vlastní pěst

odvážím se lovu!

Vzhůru!“ Náhle oba v ráz

zaštěkali chrti...

„Slyš, to skoky zvěře as

ztuhlé sněhy drtí!

Pikart-li neb černá jest?...“

„Kanec, podle zvuku!“

„Dolů s korby, oštíp v pěst,

rychle, zády k buku!“

Vstal a mužně vzpřímil plec –

krzno brání skoku –

„Pomozte mně, chaso, přec,

váznu jako v oku...“

K pánu spěchá zbrojnoš hoch,

Jindřich oštěp nesa,

v saních stojí, zvučí roh,

zvíře běží z lesa.

Skáče Jindřich z korby ven

v sání levé straně,

komoň vzpjal se poplašen,

převrh’ korbu maně.

Kdož dbal kance! Vzkřikl pán,

až se třásly snětí;

jako vrány se všech stran

z lesa lovci letí.

Běda! Zlý byl hon a krut

na „kacířskou rotu“;

prsoma pán nahodnut

na svém vlastním hrotu;

neulovil Pikhartův,

ani zvěře vlčí...

Paní pláče: „Drahý, mluv!“ –

ale mrtví mlčí.