Jindřich Zdík.

Pěstě pilně snahou vroucí

vlasti, církve zdar a znik

drahně roků v Olomouci

biskupoval Jindřich Zdík.

S ducha svého pílí zdatnou

Jindřich nebyl spokojen,

za skrovnou ji, málo platnou,

prchavou měl jako sen.

Řekl sobě jednoho dne:

„K Božímu se hrobu dám;

tam si vznětu, síly plodné

ze stop Páně načerpám.“

Ze svého se vybral sídla,

Jerusalem svatý stih’

a tam kleslá duše křídla

nořil do stop Kristových.

Jiskrou mu, jež požár nítí,

Boží pokyn duší kmit’:

„Dobře stopou Páně jíti,

lépe Pána na se vzít.“

Kde a jak vzít na se Pána,

o tom drahnou chvíli snil,

až se jako k nebi brána

klášter před ním vynořil.

Ten byl světci Habakuku

pod ochranu mocnou dán,

Norbertových synů pluku

bělostnému věnován.

Slyšel o těch bratřích divy,

pověst hřejnou jako plam.

„Tam je doma Kristus živý,“

řekl si a vešel tam.

Vpravdě jevil Krista sličně

bratří způsob, hovor, hled,

o zdar duší ustavičně

horující touhy vznět.

Jako ten, kdo málo platí,

koho lidé necení,

skromně Jindřich bílé brati

projevil své toužení:

„Překročil jsem vaše prahy,

vnikl ve váš svatý klid,

bych tu jako žebrák nahý

směl se Kristem přiodít.“

Velkonoční o neděli

bílé roucho na se vzal,

zmladilý a rozvroucnělý

na cestu se v domov dal.

Objevil se v Olomouci

šlechetný ten církve syn

novou kápí běloskvoucí

jako Kristem přiodín.

A svým v Kristu dílem zjevným

stal se záhy v oněch dnech

svítilnou i sloupem pevným

Moravy a rodných Čech.