JINDŘICHU VODÁKOVI.

Když člověk končí dlouholetou práci,

jež úkolem se životním mu stala,

tu maně ohlíží se, jako chodec

s temene hory na spirálu cesty

a vzpomíná si... Kurážná ta mladost

jak plála silou! Jak si zatroufala!

Cíl vytyčila pro celičké žití,

jak mnozí snažili se dojít k němu,

a nikdo nedostih ho. – Dokonáno

je dílo moje – a je dokonalé?

Odsudky příkré sklízel jsem už cestou –

a nezmaten šel vytrvale k předu.

Úštěpky uslyšel jsem různých mozků –

a provedl svou práci do posledka.

Je dokonalá? Není. Já vím prvý.

Leč odvážil jsem se a provedl ji –

je dokonána. Na tebe teď myslím

a vděčně myslím; v zrak tvůj pronikavý

já tázavě se bezpočtukrát díval

a bylo-li mi posilou čí slovo,

tvé slovo bývalo to. Je tu chvíle,

kdy vyznat nutno po svědomí hlase,

co zapřít nesmí se. Je dokonáno.

Pryč je ta mladost, z dávných přátel sotva

mi tolik zbylo, co má ruka prstů,

a život jaksi překotně se chýlí

též k svojí metě. Dílo zůstane tu

a budou vážit je a posuzovat

a dařit ortely či pochvalami.

Jak lhostejno to... Nikdo nevezme mi

to povznesení šťastných tvůrčích hodin

a bolest práce. Nikdo nepřipraví

mě o rozhledy s temene té hory,

kam vystoupil jsem. Tobě pak jsem vděčen,

že šel jsi se mnou tiše trpělivě,

a co já k věků svědomí jsem klonil

sluch bedlivý – ty přátelsky a vroucně

jsi doved zpovídat – mě zpovědníka.