Jindy.

Jak tebe jindy srdce milovalo,

když večer tichý do kraje se vkrádal

a bílým květem bujný pučel sad,

jenž svěží lístky na tvou cestu skládal,

a mírnou vůní dýchal na sta vnad,

když ty jsi, drahá, po mém dlela boku,

s tou plnou láskou v nejmírnějším oku,

jež k nahlednutí v čistou duši zvalo, –

o jak tě jindy – žel těch drahých časů –

o jak tě jindy srdce milovalo!

Tak tebe jindy srdce milovalo! –

Tou plnou vášní nejjařejší přání,

a celou duší, celým životem,

kde obraznost v čarovném kolotání

největší účel vidí v žití svém;

největší láskou, nejprvnější v žití,

na kterou naděje svým světlem svítí,

by srdce onu svatou cestu znalo –

tak tebe jindy – žel těch drahých časů –

tak tebe jindy srdce milovalo. –