Jindy a nyní.

Dřív básník jun byl olympické krásy,

snět vavřínu mu tkala zlaté vlasy,

krok nohy jakby okřídlen se šinul,

z úst jako med se hovor sladký linul.

Dlel na vsi rád, však raděj’ v hloubi lesa,

byl při vinobraní, kde mládež plesá,

a na zápraží došky kryté chaty

rád hladil vlásky dětí, divně jatý

byl starců zkazkou i pasáka písní.

Co tkají v hvězdách osudové přísní,

on v nocích lovil nedočkavým uchem,

byl vzrušen ptáka zpěvem, listí ruchem,

vln šeptem, v hromu slyšel on hlas boha.

Po kráse touha a po dobru vloha

jak perly spaly v jeho ducha škebli

a skřivánčí jak hnízdo mezi stébly,

tak tajila se láska v jeho hrudi

k všem, kdož tu trpí, kdož tu bídní, chudí.

Čím stal se nyní dlouhých časů změnou?

Kdys uličkou jdu města opuštěnou,

pokoutní krčma kde jen vchod jí hlídá,

kde v kalu peleší jen hřích a bída,

kde zdi jsou plny skvrn, kde vlhkost stéká

ve kalných slzách, v stínu vraždu čeká.

Tam uzřel muže jsem na zádech s nůší,

jak shrben k zemi klopotně se kruší,

by ze smetiště, které v koutě stálo,

cos vyhrabal, co šerem divně plálo

jak střepy skla, podvazků ženských přeska,

jak papír zmačkaný a kytka, dneska

již oknem vyhodila tanečnice,

když novou dostala... Muž víc a více

hloub hrabal, zdali našel, nevím; ztmělý

byl večer, lampy se juž mlhou chvěly

jak rudé slzy, kroky stráže v dáli

se vlhkou dlažbou temně rozléhaly,

když po nábřeží kol bezlistých stromů

šel s novým lidským dokumentem domů.