Jindy a nyní.

Byl majorem... Teď v malé tiché ville

jak žitím schvácen tráví klidné chvíle

a zřídka v doby zašlé zajde zpět,

kdy stál za smrtných žní tak zarputile

a chladně vídal padať mužů květ.

Teď v parnu dnů při zlatém léta žáru,

by v nečinnosti unik’ nudy spáru,

jde k říčce s prutem, vlasem, udicí

a celé hodiny, vždy při rozmaru

dlí nehybně nad vodou proudící.

Do villy podvečerem pak se vrací,

k své vonné zahradě, kde hnízdí ptáci,

a zalévá, záhony pleje hned

a líto je mu, při dětinné práci

kdy zří – že utrh’ mu kdos milý květ.