Jindy a nyní.

Smutno na Slovensku, veselo bývalo,

každičké kvítenko zpěvánky dýchalo,

a každičký ptáčík zpíval samou vůni,

a to vše zapadlo, jako kámen v tůni.

Oj, ty živá kráso, kam jsi se poděla,

co jsi na kriváňském stolčíku seděla,

co jsi zlatohlavem ovíjela hory

překrásno za bílé i večerní zory.

Ach, všecko jináče, kvítečka povadla:

jedna srdce chorá a druhá odpadla,

drobní ptáčikové vůní nešveholí...

Slovač ochořela, srdénko ji bolí.

A ta živá krása do Kriváně klesla,

že máť krev sokolí v rod havran přenesla,

proto neprostírá zlatý závoj kolem,

že syn vrahům slouží za oteckým stolem.

Bože, ó můj bože, kdože to napraví,

kdo Slovensku smyje skvrny šedé hlavy?

kdo napojí slávou jeho srdce smedné,

kdo je na královský stolec zase zvedne? –

Jaj, to hovor planý, na koho čekati,

když každému mžikem storáz umírati?

Tomu nepomůže mocná ruka boží,

kdo za svoji matku život nepoloží.

A kdo v poctivosti Slovač nechce znáti,

lépe jemu, jestli v kámen se obrátí,

a kdo nechce býti na pomoci zplna,

líp, když zachvátí ho krevných časů vlna.