JINDY A NYNÍ.

Ach běda, prchl onen čas,

o němž nám báby vyprávěly,

jenž býval prý tak plný krás –

oh, tehdy mladá srdce měly,

jim sladká slova za vějíři

na ústa vlíbal dvorný děd –

však dnes se všude špatnost šíří

a jim jen posmívá se svět.

Žel, klesla v minulosti klín

těch dlouhých copů krásná moda,

i doba skvělých krinolin – –

a dostavníků jaká škoda!

Dnes elektrika, tramway, dráha

si podmanily všechen svět,

že starosvětský člověk váhá

i z dálky na to pohledět.

A vymizel již všechen cit:

dřív zněla písní ústa každá,

když někde třeba statek chyt,

anebo když se stala vražda;

dnes noviny jsou plny toho,

těch známek mravů zkažených,

vsak nikdo na to nedbá mnoho,

leč tropí-li si z toho smích.

A co těch novin a těch knih,

ó Pane náš! To nebývalo!

Dřív málo kdo znal čísti z nich

a málo se jich tisklo, psalo.

Kdo peněz dříve vynakládal

za potištěný list? – – – Kdo moh’,

ten groše svoje hezky střádal

na dno svých truhel do punčoch.

Ach nevrátí se čas ten víc,

kdy vlastencem moh každý býti,

kdo řek’: „Jsem Čech – a kdo je víc?“

a rýmy „vlasť – slasť“ uměl víti.

Dnes musí platit neustále,

tu Matici, tu na pomník,

tu kupovat má knihy – ale

přec dále trvá novin křik.

Prý nastal nyní skutků čas,

dnes národ prý se k činům budí –

(ach, proto ještě dneska as

jsme na vlastence stále chudi),

těch starých frasí je prý dosti,

nás nespasí dob dávných sen –

ó vše je marnost nad marností

a blízko již je soudný den!

Ó počkejte jen děti vy,

však řeknete to samy asi,

až hlava vaše sšediví,

že lepší byly zašlé časy,

že nejste pro tu pozdní dobu –

i vás pak stihne dětí vtip

a řeknete jim, blízcí hrobu,

že v mládí zlatém bylo líp.