JINÉ DOBY

Jiné doby, jiní lidé.

Kde stály prapory s kalichem rudé,

jakou to píseň teď potomek hude?

Až k nám nová doba přijde,

za sto let, za dvě stě – co že z nás bude?

„Tenť Pán velí nebáti se,“

zpívali předkové s vozové hradby –

potomek slova ta vymazal rád by,

na všem těle bázní chví se

z nového zaznění staré té skladby.

Zachovejte pokoj v zemi,

co nás kdy bouřilo, nebuďte znova;

neštěstím byla nám blouznivá slova,

národ věky byl pak němý,

Česká zem plakala, ubohá vdova.

Historie v nové cesty

po dlouhém bloudění uvedla vnuky,

nesváru palcát nám vymknula z ruky –

všemi dědinami, městy

nadál ať panují svornosti pluky! – –

– Běda zemi, lidu běda,

Písmem-li bude mu nářek ten lichý!

Běda ti, národe, budeš-li tichý!

Zhyneš za ruku se veda

s chytrými pokrytci, s línými mnichy!

Jinak staří kázali ti:

Za dne i za noci pravdu vždy hledej,

nedej ji zakrývat, brát si ji nedej,

nepečuj jen, bys byl sytý,

pro pravdu ryzí i k boji se zvedej!

Také já dím: Nebuď bídný,

neboj se o pokoj nezdravě sladký,

nebuď jak úhoř slizký a hladký,

pro pokrytců úsměv vlídný

nezapři dávného otce a matky!

Jestliže jsi dřímal dosud,

jestližes dával se pokorně vodit –

nestyď se přiznat se, ohlávku shodit,

sám si zase tvoř svůj osud,

byl-li jsi bídný, chtěj znova se zrodit!

Klidnými prý ať nás nechá

minulý čas, jeho boje a hádky.

A já dím: Vrátit se k praotcům zpátky!

Nedůstojno bylo Čecha

prchati od pravdy zadními vrátky!

Nedbej pokoje a míru:

lež-li zříš nevěstku, strhni jí masku,

vymrskej ze chrámu kupčící chásku,

že je štír, vždy řekni štíru,

za pravdu neboj se klid svůj dát v sázku!

Kdo byl vrahem tvému dědu,

chce-li tě vésti, ty vésti se nedej,

kde chce, bys plížil se, na koně vsedej,

nepij z jeho číše jedu –

k praotci vrať se a pravdy s ním hledej!