Jíní.

Zas prchla jeseň; první mráz

hor čela oděl v běl –

toť děsný spěch,

on květy sžeh’,

jež jsem dřív v prsou měl!

Už jíní kryje hlavu mou,

a rozvát ňader pyl,

žel, pomoz Bůh!

Ach, smutný luh,

v němž jsem dřív kytky vil!

Co vil jsem, nebudu juž vít,

vše kryje sníh a mech;

leč co Bůh vzal,

nevrátí žal;

co v hrobě, spáti nech!