Jinošek v růžném šatě

Jinošek v růžném šatě

se s výšin spouští níž,

zasedá na trůn kmeta,

jenž k hrobu skloněn již.

„Můj synu, tento dí mu,

v tvou silnou ruku já

chci složit vládu světa,

anť končí pouť již má.

Buď moudrým vládcem, synu,

o národů dbej zkvět,

dej osvětu jim, volnost

i blaho vrať jim zpět.“

Jinoch mu líbá čelo,

tulí se k němu blíž,

tu s velechrámu věže

odbíjí půlnoc již.

Kmet rozplyne se v mlhu,

noc zastře jeho tvář,

jinocha spanilého

ojasní s nebe zář.

I hledí dolů k zemi,

libě se usmívá –

„na zdar novému roku!“

se všech stran zaznívá.

To lichotí mu velmi,

i zazní jeho hlas:

„Nuž, všechněm Vám tu dole

kveť zdar a blaho zas!

Milujte se co bratří,

jak Bůh to žádá sám

a nová doba zkvete

všem na zemi tu Vám.“