JINOTAJ Z NAŠÍ VESNICE

Občan Čertík, písmák na vsi,

upad v rozpor se sousedy:

postavili oni v návsi

pod lipami boží muka,

nový kříž. Je rudě hnědý,

Krista na něm umná ruka

pobarvila se vší péčí,

pochvalné jdou o tom řeči

v dědině i po okolí,

Spasitel má rány řádné,

krev z nich takřka proudem plyne,

za to korunu má hlava,

jako v žádné obci jiné,

div že pod ní neupadne –

ne z těch trnů, které bolí –

ale zlatá její sláva

ohromnému hrnci rovna

drahokamy září zrovna

a toť právě obce pýcha –

kde kdo křižuje se, smekne,

pokolení ženské vzdychá –

jenom Čertík o své holi

jda kolem té práce pěkné

nevšímá si, nepozdraví.

Sousedy hněv pojal lítý,

všichni máme radost, praví,

pročpak on ne, pohan starý,

husita ten zapeklitý?

Tož ho jednou zastavili:

Když my všichni, kmotře milý,

proč vy takto? Proč vy, rcete,

čepici svou nesmeknete?

Povím, kmotři, Čertík vece.

Toho Krista já znal přece,

když byl ještě hruškou, stromem,

– stála tamhle za tím domem –

hruška dobrá, dřevo čisté,

snad ten onen jídali jste

plody její. Teď je kříž z ní,

daříte jej svojí přízní,

myslíte si: krása, sláva,

obec tím čest sobě vzdává –

mlčím – proč bych radost mařil?

Ale povím, když se ptáte:

strom byl dobrý jedenkráte,

ale Vykupitel tenhle

se vám z něho nevydařil. –

Každé slovo jak by sekl

– zvyk to jeho – Čertík řekl,

nezlobil se, neusmál se.

Ale se zlou potázal se.

Sousedové jeho milí

velmi se naň rozšrnili:

Jaký pohan! Jak se rouhá!

Hřeší proti náboženství!

Jeho existence pouhá

tupí naše člověčenství!

Místní mladý podučitel

projel chmýřím na své bradě:

Není vhod mu Vykupitel,

že nesedí v obce radě. –

Nato konšel, děda bílý,

dodal: Vida, mudrlanta!

To bychom si vyvolili!

Takového kverulanta!

Sousedů pět usnáší se,

že se celá věc ta poví

okresnímu hejtmanovi –

každý z nich že podepíše.

Napsali a podepsali,

do města to odeslali,

nečekali dobří lidé,

že snad ihned žandarm přijde,

Čertík, že své hříchy zralé

odpyká si v kriminále –

ne, jim nebuď ukřivděno:

každý podepsal své jmeno

v čekání a blahém citu,

že ho úřad povšimne si,

uzná jeho loyalitu

a že... kdo ví... cosi... kdesi...

Dvacet roků odplovalo.

Na návsi stál kříž ten hnědý.

Slunce na zem žárem pralo.

Soused žvatlal se sousedy

v krčmě při sklenici piva,

jak to na těch vsích už bývá –

všecko bylo jako kdysi. –

Jen ten Ježíš osamělý

jaksi zoufale tam visí,

jest už značně sešuntělý.

Soused jda kol vážným krokem

sotva hodil po něm okem.

Šli-li dva, tři, zastavili –

s despektem naň popatřili:

Co jen pravda, tohle, zdá se,

obci naší neposlouží

ani k slávě, ani kráse,

poví jeden. Druhý touží:

Odstranit to! Zničit, spálit!

Je to proti Pánubohu!

Třetí vzpomíná: Já mohu

čistého vám vína nalít:

tenkrát – vím od báby svojí –

stavět obec nechtěla to,

ale byl tu soused jeden,

bůhví kým a čím byl veden,

soused Čertík, pral se za to,

aby kříž stál. No tak stojí.

Celá obec byla slába

proti němu. Moje bába

vyprávěla, jaká byla

tenkráte to rebelie. –

Jo, jo. Tak kus ostudy je

dědictvím po paličáku.

Tak to chodí, chuchval mraku

z dýmky pustil soused třetí,

odpliv – slina na kříž letí.

Debata se ukončila.