Jinotajitelka.

Znáš toho výborného kmeta,

Ten odiv dlouhověkosti,

A stálé mladé živosti?

Kéž v nápodobné čerstvosti

I já svá stará trávím léta!

Jest svůj; však tím kdo nebývá?

Teď škaredě se podívá,

Teď vzhledne opět usměvavě;

Zlý, dobrý jest své ku zábavě.

Ač starý, změnu miluje,

Vždy bouraje a stavě.

Kde přílišně rád vidín bývá,

Tam nedlouho se zdržuje;

Však odtud zdlouha ucházívá,

Kde naň si někdo ztěžuje.

I lakomství prý není prázen,

An jako skrbný mnohý blázen

Dost chudý oděv na se vzav,

Svůj starý schoval zlatohlav:

Já však mám pevně za to,

Že posud nosí zlato. –

Ten, kdo má oči protřené,

Zří ctnosti jeho vznešené.

On potěšuje ztrápené,

A milý balsam do ran lije,

On krásné slávy věnce vije,

A učí hlupce moudrosti.

On, když se lidská srdce dvojí,

Je novým přízně svazem pojí.

Jest pln vždy tiché činnosti,

A v zimě, v letě, ve dne, v noci

Své nedá leniť živé moci,

Nade vše pilnost miluje.

Hra, žert a marné děckování

Jej sužuje i odehání.

Zahálka jej umrtvuje.

Mzdu práci hodnou věnuje,

A přináší, jak může,

Tam bodláčí, tu růže.

Vždy šetří řádu slušného:

A protož moudrý jen s ním, kde je,

I mluví, rmoutí se a směje,

A blázen to vše bez něho.

Syn pravý přirození!

V němž chlouby nemáš ani s vlas.

Můj zpěv, ach! jemu vzácen není,

Ba ani, čtenáři, tvé čtení;

Neb utíká nás obou – čas.